Často nám někdo píše (zejména v souvislosti se zavedením parkovacích zón pro rezidenty), jak si to jako představujeme, aby řidiči měli parkování zdarma. Obvykle tazatele zklameme odpovědí, že ve skutečnosti proti poplatkům za parkování nejsme, pokud jsou zavedeny v řádně odůvodněných případech. A my ten důvod v případě rezidentního parkování nevidíme.
Kdy by se tedy mělo platit za parkování?
Pokud je pozemek nebo garáž v soukromém vlastnictví, není co řešit, je svaté právo každého majitele požadovat za využívání svého majetku odměnu.
Oproti tomu, jestliže se jedná o prostor vlastněný obcí (městysem, městem atd.), to není tak jednoznačné. Primární úlohou obce je starat se o blaho občanů. Je to dokonce psáno hned v úvodu zákona o obcích: „Obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem.“
Častým argumentem našich odpůrců je, že automobil stojící na ulici zabírá veřejné prostranství, které by mohlo být využito jinak a lépe. Na Dni bez aut jsme viděli, že si to mnozí z nich představují tak, že by se měla na silnici naházet hromada palet se židličkami, čímž dojde k oživení veřejného prostoru, který byl doteď dočista mrtvý, že ano.
Ale dobře, v rámci diskuze jsme ochotni přijmout, že zábor veřejného prostranství by měl být zpoplatněn, protože někdo jiný na tom stejném místě chce dělat něco užitečného. Avšak v případě automobilů je potřeba zvážit ještě jeden argument: řidiči si své parkování už jednou zaplatili. Jmenovitě:
- Při koupi auta obvykle kupující zaplatí daň z přidané hodnoty (DPH).
- K tomu různé administrativní poplatky za přepis vozidla, v případě staršího vozu navíc poplatek na podporu sběru, zpracování, využití a odstranění vybraných autovraků, který známe pod kratším názvem ekodaň.
- Všichni vlastníci vozidel musí mít sjednáno povinné ručení, z něhož odvádí příspěvek do fondu zábrany škod.
- Každý litr paliva stojí zhruba dvakrát více než by měl, protože čerpací stanice kromě DPH odvádí také spotřební daň z pohonných hmot a jejich cena je nezanedbatelně navýšena i o babišovné v podobě přimíchání povinné biosložky.
- Podnikatelé a živnostníci odvádí silniční daň.
- Při využívání dálnic si musíme obstarat dálniční známku, v případě nákladního vozu nad 3,5 tuny zaplatit mýto.
- Kdo dá auto do servisu, opět zaplatí DPH za práci i za náhradní díly.
Řidiči neustále něco platí, ať už s autem jezdí, nebo ne. Tyto peníze putují do státního rozpočtu, velká část jich skončí ve Státním fondu dopravní infrastruktury, z něhož by měl stát stavět silnice a další infrastrukturu, včetně železnic. Zbytek je rozdělen do eráru, z něhož je financován mimo jiné provoz obcí a měst prostřednictvím rozpočtového určení daní. A právě díky tomuto rozpočtu, do něhož přispěli řidiči nemalou měrou, může město pečovat o blaho občanů. Třeba tak, že buduje a udržuje městskou silniční infrastrukturu.
Nic není zadarmo, někdo vždy musí nést náklady. Ani parkovací místa nejsou poskytována bezplatně, řidiči si je platí z odvedených daní. Kdyby neplatili vyšší daně než ostatní obyvatelé, diskuze o plošném zpoplatnění parkování by byla na místě. Situace je však jiná, parkování není srovnatelné se záborem, ale s veřejnou službou pro řidiče, kteří si ji už předtím zaplatili.
Dalším argumentem je, že město poskytuje silnice a na nich parkovací místa řidičům, protože tím pokrývá jejich potřeby a protože je to ve veřejném zájmu.
Veřejný zájem je velice široký pojem, proto se kolem něj často točí politické diskuze. Snad se alespoň shodneme na tom, že veřejný zájem je, aby se mohli všichni co nejrychleji a nejpohodlněji přepravovat, aby byli co nejvíce produktivní a měli tak více volného času. Jsme toho názoru, že v tom automobil značně pomáhá. A pomáhá nepřímo i těm, kdo sami autem nejezdí. Každý totiž využívá služby, které by bez automobilové dopravy nebylo možné jednoduše zajistit. Ano, i ten milý pekař na rohu se může do práce dopravovat autem a rohlíky mu do pekařství vozí dodávkový automobil, přičemž předtím mouku do pekárny přivezl ten nenáviděný kamion.
Zpoplatnění veřejných parkovacích míst potom dává smysl zejména tam, kde poptávka výrazně převyšuje nabídku. To znamená, že pokud město na určitém místě v určitém čase nemůže nabídnout vyšší parkovací kapacitu (přičemž v Brně aktuálně spíše není politická vůle k navýšení kapacity, než že by nebylo kde brát), umožní parkování těm, kteří mají větší potřebu a kteří jsou za zaparkování ochotni více zaplatit. Se správně stanovenými cenami je pak kapacita efektivně využita a zároveň nedochází k situacím, že někdo nemůže nalézt parkovací místo, i když by rád parkovné uhradil. Ale k tomu přece není potřeba zavádět systém rezidentního parkování.
Za spolek Brno autem Pavel Mises
